Křemen

Co je křemen v biodynamice?

Křemen je minerální surovinou křemenáčku (preparát 501). Chemicky je křemen oxid křemičitý (SiO₂), nejrozšířenější chemická sloučenina zemské kůry. V čisté podobě propouští světlo bez překážek, je tvrdý a ve vodě nerozpustný. Horský křišťál je čirá, dobře vykrystalizovaná, průhledná forma křemene. V biodynamické praxi se křemen mele najemno jako mouka, s dešťovou vodou se rozmíchá na kaši, naplní se jím kravský roh a na léto se zakope do země.

Křemík v biodynamice zastupuje živel světla: opačný pól k vápníku vázanému na půdu a k roháčku 500, vázanému na zemi. Jemným namletím vzniká velmi velký povrch aktivní vůči světlu; podle biodynamického pojetí na něm spočívá role křemene jako nositele světelných a dozrávacích procesů.

Křemík v přírodě, rostlinách a živých bytostech

Přestože je křemen tvrdý a nerozpustný, křemík se vyskytuje všude tam, kde hrají roli světelné procesy. V rostlinné říši se projevuje vysokým obsahem křemíku v travách a zejména v přesličce rolní a také v křemičitých chmýrech semen pampelišky. V těle zvířat a lidí se nachází v kůži, očích a nervech, tedy právě ve smyslových orgánech obrácených ke světlu. V půdě se křemík vyskytuje jako kostrová látka (zrnka písku), v jílu jako hlinitokřemičitan a v koloidní formě, kterou mohou rostliny přijímat; v jemném rozptýlení je přítomen i v atmosféře.

Steiner spojoval křemík se schopností přijímat a zprostředkovávat světlo; jako součást smyslových orgánů podle něj ukazuje svůj vztah ke světlu. Toto pozorování stojí za myšlenkou vyrábět z křemene „světelný preparát“ křemenáček: hodinu míchaný ve vodě a postříkaný na rostlinu má zprostředkovat světelné účinky přeměněné letními procesy v půdě a podporovat a uspořádávat látkovou výměnu rostliny.

Příprava křemene pro preparát

Pro křemenáček se používá surovina s více než 98 procenty křemíku: horský křišťál, křemenec, achát, pazourek nebo draselný živec (ortoklas). Surovina se nahrubo roztluče, rozetře v třecí misce a zpracovává na sítu a skleněné desce, dokud není jemná jako mouka; čím jemnější, tím větší je účinný povrch. V Zemědělském kurzu mluvil Steiner o „křemeni nebo křemíku, případně i ortoklasu, živci, rozemletém až na mouku“. Krátce po Velikonocích se mouka rozmíchá s dešťovou vodou na kaši, která ještě právě teče, naplní se do rohu, zakope mezi Velikonocemi a Letnicemi a přes léto se vystaví silám slunce; vykopává se od konce září do začátku října. Podrobnosti v hesle křemenáček 501.