Křemenáček 501: výroba, aplikace a termíny pro jednotlivé plodiny

Křemenáček, preparát 501, je světelný preparát biodynamiky. Používá se k podpoře zrání, chuti a skladovatelnosti sklizně, k uspořádání růstu a ke zvýšení odolnosti listů vůči houbám. Pro podniky Demeter je povinný, nejméně jednou ročně na všech plodinách.

Stříká se brzy ráno jako jemná mlha na zelené rostliny, většinou dvakrát až třikrát do roka. Na hektar stačí čtyři gramy.

Tento článek ukazuje, jak křemenáček vyrobit, skladovat a míchat a kdy ho stříkat u ovoce, révy, travních porostů, obilí a zeleniny.

Co je křemenáček

Křemen, chemicky oxid křemičitý, je hlavní složkou zemské kůry. V nejkrásnější podobě je to horský křišťál: tvrdý, čirý, ve vodě nerozpustný a světlo propouští bez překážek. Christian von Wistinghausen popisuje, jak se křemík přesto dostává do živých bytostí, do trav a přesličky, do kůže, očí a nervů zvířat i lidí. V půdě tvoří jako zrnko písku kostru, v jílu je obsažen jako křemičitan, v nejjemnějším rozptýlení se vznáší ve vzduchu.

Velmi jemně namletý křemen má velký povrch aktivní vůči světlu. V této podobě přijde do kravského rohu a do půdy, kde je vystaven světelným a tepelným účinkům léta. Hodinu rozmíchaný ve vodě a rozstříkaný na rostlinu zprostředkovává preparát podle Wistinghausena tyto světelné účinky přeměněné v půdě. Podporují a uspořádávají látkovou výměnu rostliny.

Pierre Masson nazývá aplikaci křemenáčku „postřikem světlem“. Podle situace rostliny posiluje, nebo brzdí příliš bujný růst. Dává jim křišťálově čistou kvalitu světla, podporuje vzpřímený růst a vyzdvihuje chuť a vůni sklizně. Ve sklenících a v chráněných kulturách vyrovnává nedostatek světla a tlumí vlhké teplo, ve kterém se daří houbám.

Protějšek roháčku

Oba polní postřikové preparáty tvoří polaritu a v použití patří k sobě. Steiner to v Zemědělském kurzu popisuje takto: roháček tlačí zdola nahoru, ten druhý táhne shora, „ani příliš slabě, ani příliš silně“.

Polarita se táhne vším, co se s oběma preparáty děje:

Roháček pokládá základ, na kterém může křemenáček správně působit. Teprve oba dohromady dávají podle Wistinghausena úplný, harmonizující účinek. V praxi to znamená: roháček jde napřed, křemenáček následuje, když je porost zelený a v růstu.

Recept Rudolfa Steinera

Ve čtvrté přednášce Zemědělského kurzu z roku 1924 uvádí Steiner recept hned po roháčku:

„Vezmou se opět kravské rohy, ale tentokrát se nenaplní hnojem, nýbrž křemenem nebo křemíkem rozemletým na mouku, nebo také ortoklasem, živcem, a z toho se udělá kaše, která má zhruba hustotu úplně řídkého těsta, a tou se kravský roh naplní. Teď místo toho, aby se roh nechal přezimovat, nechá se přeletovat, pak se, když přeletoval, na pozdní podzim vyjme a obsah se uchová až do příštího jara …“

Rudolf Steiner, Zemědělský kurz, 4. přednáška (GA 327)

To je dodnes základ. Všechno ostatní je zkušenost ze sta let praxe, kterou shromáždili Wistinghausen, Masson a Walter Stappung.

Výroba

Výchozí materiál

Používá se křemen s podílem oxidu křemičitého nad 98 procent: krystalický jako horský křišťál nebo křemenec, amorfní jako achát nebo pazourek, k tomu draselný živec ortoklas, který Steiner výslovně jmenuje. Většina statků bere horský křišťál. Ehrenfried Pfeiffer ho doporučil v roce 1938, Pierre Masson ho sám sbírá v Alpách a bere jen kusy se zřetelným tvarem a průhledností. Obvyklé jsou čiré, dobře tvarované krystaly, krystalová drť z brusíren nebo žilný křemen. Zdrojem jsou sběratelé krystalů, burzy minerálů a odborné obchody.

K tomu dobře tvarované kravské rohy s několika telecími kroužky. Na křemenáček je potřeba mnohem méně rohů než na roháček, proto se vyplatí vybrat ty nejhezčí. Wistinghausen používá každý roh na křemenáček jen jedinkrát. Rohy, ve kterých byl roháček, se nepoužívají.

Mletí

Mouka musí být jemná jako prach. Steiner sám byl na to tázán a odpověděl: nejdřív v hmoždíři se železnou paličkou „až do řídké moučnatosti“, u křemene pak dál „na skleněné ploše“. Na tom se málo změnilo. Práce probíhá takto:

1. Nahrubo rozbít. Velké kameny se rozbíjejí kladivem na ocelové desce, dokud se nevejdou do hmoždíře. Dřevěný rám kolem desky zachytí úlomky.
2. Roztlouct. V železném hmoždíři se úlomky roztlučou na krupici. Osvědčila se uříznutá ocelová láhev, třeba stará kyslíková láhev nebo láhev od hasicího přístroje, s těžkou kulatinou jako paličkou. Před prvním použitím se v ní roztluče štěrk nebo skleněná láhev, aby se uvolnila rez.
3. Rozetřít. Krupice se přes kuchyňské sítko dá do třecí misky a rozetře se tloučkem, pak se na silné skleněné desce skleněným roztíradlem krouživými pohyby rozetře na mouku. Málo materiálu najednou jde rychleji: jedna čajová lžička je už skoro moc. Kdo má jemná laboratorní síta, může průběžně prosívat a ušetřit si část roztírání. Vhodné jsou i kulové mlýny s achátovou nádobou a achátovými kuličkami.

Většina lidí mele v zimě, kdy je venku málo práce. Stappung nejraději pracuje ve dnech mezi Vánocemi a Třemi králi, Josephine Porter Institute v USA na Hromnice. Ve skupinách se mele rád společně. Franz Dreidax navrhoval už v roce 1930 dělat to jako společenskou práci v zimě, s předčítáním.

Ochrana dýchacích cest je povinná. Jemný křemenný prach proniká až do plicních sklípků a může vyvolat silikózu. Proto při rozbíjení, tlučení, prosévání a roztírání platí:

• nosit respirátor třídy FFP2 nebo FFP3,
• ochranné brýle a rukavice proti ostrým úlomkům,
• hmoždíř a síta otevírat, až se prach usadí,
• používat uzavřené sady sít a třást jen vodorovně,
• na skleněné desce roztírat za mokra, to váže prach,
• při úklidu nic nevířit, nebo k tomu jít ven.

Plnění

Krátce po Velikonocích se mouka s dešťovou vodou rozmíchá na kaši, která ještě právě teče. Rohy přitom stojí svisle, v přepravce na nápoje nebo v písku, s otvorem vodorovně, a plní se až po okraj. Po 24 hodinách se křemenná mouka usadí a nahoře stojí trochu vody. Ta se slije a roh se dolije kaší. Když hmota zaschne a ztuhne, otvor se zatře vlhkou zeminou.

Počítej se 150 až 200 gramy křemenné mouky na roh. To vystačí podle počtu postřiků na 10 až 20 hektarů. Wistinghausen k tomu uvádí jednoduchý výpočet:

hektary × postřiky × 5 = gramy křemenáčku gramy křemenné mouky ÷ 150 = počet rohů

Podnik s 20 hektary a dvěma postřiky tedy potřebuje 200 gramů, jeden až dva pěkné rohy.

Zakopání

Rohy přijdou do země mezi Velikonocemi a Letnicemi, ve stejnou dobu, kdy se vykopávají rohy s roháčkem. Kalendář přiložený k Zemědělskému kurzu v roce 1924 uvádí začátek dubna. Peter Züblin zakopával na Velikonoční neděli ráno při východu slunce.

Jáma se podobá té pro roháček. Leží stranou od ní, na místě, na které celý den svítí slunce. Rohy se kladou otvorem dolů nebo, pokud je mouka ještě vlhká, se staví svisle otvorem nahoru, aby nic nevyteklo. Chomáč ovčí vlny na otvoru oddělí preparát od zeminy, aniž by ho vzduchotěsně uzavřel. Maria Thunová zakopávala své rohy s křemenem jen 20 centimetrů hluboko. Stejná jáma slouží rok co rok.

Vyzvednutí

Steiner říká: na pozdní podzim. Wistinghausen vykopává koncem září nebo začátkem října, Helga Wagnerová na svatého Michala. Starší autoři, Dreidax a Voegele, vyzvedávali křemenáček na pozdní podzim a Maria Thunová vykopávala v květový den v první polovině listopadu. Obojí je osvědčená praxe. Důležité je, aby rohy nezůstaly v půdě přes zimu.

Rohy se nosí svisle, zvenku se omyjí nebo oškrábou a usuší. Usušený preparát se z rohu uvolní snáz. Vyklepe se, nebo se vybere nožem a ze špičky zahnutým drátem. Čerstvě vykopaný křemenáček často voní humózní zeminou. Jeho barva závisí na hornině: křemenná mouka zůstává bílá až šedá, ortoklas dává načervenalou hnědou.

Skladování na světle

Křemenáček je jediný preparát, který patří na světlo. Steiner k tomu našel jasná slova: rohům, které přeletovaly, neuškodí, když leží „někde“. „Smí na ně svítit slunce. To jim může dokonce prospět.“

Dnes se preparát skladuje buď v rohu, zavěšeném otvorem nahoru, nebo vyklepaný v průhledné sklenici. Sklenice se neuzavírá vzduchotěsně. Skleněné víčko bez kovové spony nebo jen volně položené šroubovací víčko pustí dovnitř trochu vzduchu. Masson ji staví na okenní parapet orientovaný na východ nebo severovýchod, kam svítí ranní slunce, ale ne plné polední slunce, a čas od času s ní zatřese. Dbá na to, aby poblíž nebyly kabely, routery a telefony. Pokud se v domě nenajde klidné místo, postaví sklenici na malou plošinku na kůlu venku v živém plotě.

Takto uskladněný vydrží křemenáček několik let. Jako jediný preparát se dobře uchovává i v nejmenších množstvích.

Míchání

Křemenáček se míchá přesně hodinu, stejně jako roháček: silně vytvořit vír až ke dnu nádoby, pak změnit směr, aby vznikl kypící chaos, pak další vír. Celá technika je popsaná v článku Míchání preparátů.

Některá pravidla z práce s roháčkem tu platí volněji. Kvalita a teplota vody jsou podle Massona méně choulostivé, vlažná dešťová voda ale zůstává nejlepší volbou. Míchá se za svítání. Míchat v noci, zvlášť strojově, je nevhodné. Kdo míchá roháček i křemenáček ve stejném sudu, mezitím ho důkladně vyčistí.

Často se spolu s křemenáčkem aplikuje čaj nebo jícha z přesličky rolní. Wistinghausen to doporučuje k podpoře křemíkových procesů v rostlině.

Množství

Tabulka u Wistinghausena uvádí jako míru jedné porce půl kubického centimetru, nejvýše jeden gram. U hustého olistění, například v sadech, jde Masson na 50 až 100 litrů na hektar, aby zasáhl všechny listy. Na velkých plochách lze množství vody s vhodnou technikou výrazně snížit.

Aplikace

Denní doba

Křemenáček se stříká brzy ráno, nejlépe ještě do rosy. Masson to stanovuje přesně: hned po východu slunce, ne dřív, pokud možno před osmou hodinou. Vzduch má mít při postřiku nejvýše 22 stupňů. Příznivá je bohatá rosa, slunečno a bezvětří. Za zataženého nebo mírně mlhavého rána se smí stříkat také, pokud je třeba vyrovnat dlouhé mokré období s nedostatkem světla. Je třeba se vyhnout horkému poledni a dnům s vysušujícím nebo studeným větrem.

Se začátkem zrání se denní doba mění. Pak se stříká odpoledne, aby se podpořilo dozrávání. A existuje večerní postřik pro zvláštní případy, viz níže u kořenové zeleniny a révy.

Preparát se aplikuje hned po rozmíchání, nejpozději tři hodiny poté. Přeháňka v minutách po postřiku účinek nesnižuje. Za silného deště se nestříká.

Technika

Před plněním se preparát přefiltruje, aby jemné trysky zůstaly volné. Křemenáček se rozprašuje na mlhu: rosičem s ventilátorem nebo zádovým postřikovačem pod vysokým tlakem, nejméně dva až tři bary, až dvanáct barů. Mlha stoupá vzhůru a pak se snáší na listy. Cílem je jemný závoj, kterým proniká sluneční světlo. Listy přitom skoro nezmoknou. Mlha se při sebemenším větru unáší. Proto se sleduje, kam padá, a plocha se podle toho prochází. Na zahradě stačí ruční postřikovač s jemnou tryskou. Při postřiku se nestojí ve vlastní mlze.

Jak často

Směrnice Demeter vyžaduje křemenáček nejméně jednou ročně na rostlinách všech ploch, podle příslušné plodiny (kapitola II.2.4). Praxe většinou jde dál: dva postřiky ročně jsou pravidlem, na zahradě tři až čtyři, ve vinařství v mokrých letech víc.

Pro odolnost listů vůči houbám a hmyzu doporučuje Wistinghausen rytmický postřik: ve třech po sobě jdoucích dnech ve stejnou denní dobu, tedy v odstupu 24 hodin, a to po dvou až třech týdnech zopakovat. Opakované použití podle jeho zkušenosti zvyšuje výnos, dozrávání, skladovatelnost a vyrovnanou kvalitu plodů. Směrnice Demeter výslovně uvádí rytmický postřik křemenáčkem jako biodynamické opatření, které má přednost před každým povoleným přípravkem na ochranu rostlin.

U stejné plodiny ne častěji než třikrát až čtyřikrát za rok a nikdy dvakrát během několika hodin, radí Masson.

Měsíční rytmus

Kdo pracuje s kalendářem, klade křemenáček přednostně do vzestupného Měsíce a do dnů, které odpovídají plodině: listové dny pro listovou zeleninu, plodové dny pro ovoce, révu a plodovou zeleninu, kořenové dny pro řepu před sklizní. V ovocnářství a vinařství popisuje Masson praxi stříkat třikrát v odstupu zhruba osmi dnů, když Měsíc prochází souhvězdími plodového trigonu. Jaký den je dnes, ukazuje lunární kalendář.

Správný termín pro jednotlivé plodiny

Základní pravidlo: křemenáček přichází, jakmile je dost zelených listů nebo se ukazuje násada plodů, a nejsilněji působí v době nejsilnějšího růstu. Charlie Sievers to říká pro každou rostlinu: připravená, když má první věnec listů. Podruhé při tvorbě plodů a semen.

Ovocnářství

• První postřik před květem, když stromy nesou dobře vyvinuté listy, od začátku do poloviny jara.
• Druhý postřik na ještě malé plody.
• Ke zrání ještě jednou, když jsou plody dorostlé, tentokrát odpoledne.
• Po sklizni, na podzim mezi sklizní a opadem listí, odpoledne, pro vyzrání dřeva.

Nestříkat do otevřených květů. Wistinghausen to pro ovoce shrnuje: po sklizni a po odkvětu ráno, k dozrávání plodů odpoledne až večer.

Vinařství

• Na jaře jeden až tři postřiky, jakmile je rozvinuto pět listů, a před květem.
• V deštivém létě nebo při sklonu k houbovým chorobám další postřiky od násady plodů do začátku zrání.
• Tři týdny až osm dní před vinobraním, pokud není příliš horko a sucho. Masson zažil, že se tím kvalita vína zřetelně zlepšila a hrozny byly odolnější vůči hnilobě.
• Po vinobraní a před opadem listí večer, pokud letorosty špatně vyzrávají nebo pokud letní postřiky musely odpadnout. To podporuje vyzrání dřeva a ukládání zásob do kořenů a rašení příští jaro je rovnoměrnější.

Křemenáček podporuje vzpřímený růst a dělá letorosty silné a zároveň ohebné. To usnadňuje vyvazování.

Louky a pastviny

Po každé seči a po každém spasení přichází roháček a křemenáček. Křemenáček následuje roháček po osmi až deseti dnech, když jsou mladé výhony dlouhé zhruba deset centimetrů. Na jaře podporuje na loukách a pastvinách odnožování. Masson pozoruje v chovu skotu, že zvířata jsou zdravější, když bylo jejich krmivo ošetřeno křemenáčkem, a že roste množství i kvalita mléka a masa. Za sucha se postřik odkládá, nejpozději na dva týdny před dalším využitím.

Obilí

• Ozimé obilí lze stříkat už na podzim, na dobře vyvinuté mladé rostliny.
• Na jaře po odnožení, od fáze dvou listů až do sloupkování.
• Při sloupkování, pak ještě jednou při tvorbě klasů.
• Při tvorbě zrna, pokud se dá do porostu ještě vjet. Masson pak vidí vyšší obsah bílkovin v zrnu.

Immanuel Voegele dosáhl ve svých pokusech s obilím nejvyššího výnosu s křemenáčkem během odnožování.

Zelenina a zahrada

Na zahradě se řídí hlavními plodinami a jednotlivými výsevy. Georg Merckens z toho udělal roční plán, který se osvědčil:

1. Květen až červen: raná zelenina jako salát, ředkev, ředkvičky, řeřicha, k tomu jabloně ve fázi balónku.
2. Červen až červenec: střední výsevy jako kedlubny, rané zelí, hrách, mrkev, okurky, rajčata, fazole, k tomu rybíz, jablka velikosti vlašského ořechu a třešně.
3. Červenec až srpen: pozdní výsevy, zimní a skladovací zelenina, jahody po sklizni, jablka na začátku vybarvování.
4. Září až říjen: zimní zelenina před sklizní, jahody, ostružiny, dozrávající jablka, tentokrát odpoledne.

K tomu pravidla pro jednotlivé plodiny:

• Salát a zelí se stříkají, když začínají tvořit hlávky. Čerstvě přesazené sazenice s holým kořenem dostanou křemenáček, až když zakoření a listy se začnou svinovat. Jinak snadno vybíhají do květu.
• Ředkvičky a ředkev až když nastoupí tvorba bulvy.
• Fazole, hrách, okurky, dýně ne příliš brzy. Plodová zelenina jako paprika, okurky, rajčata, fazole a hrách reaguje na křemenáček zvlášť dobře. Maria Lohrmannová stříkala teplomilné plodiny třikrát za rok: fazole, okurky, rajčata, kukuřici, bazalku.
• Rajčata, jahody a tykvovité se smějí stříkat i v květu. Kvetou průběžně a nasadí pak víc květů a plodů.
• Kořenová zelenina jako mrkev, červená řepa a celer se stříká dva až tři týdny před sklizní večer. Síla pak přejde z natě do kořene, ten je sladší, aromatičtější a lépe se skladuje. Matthias Thun stříká mrkev a celer od výšky natě 20 centimetrů. Maria Thunová doporučovala u kořenových plodin postřiky každých 14 dní.
• Ve skleníku je křemenáček zvlášť cenný, protože vyrovnává nedostatek světla. Mladé rostliny v květináči nebo s balem lze před výsadbou postříkat, když z nedostatku světla vytahují nebo mají sklon k napadení houbami.

Kdy křemenáček ne

Křemenáček je silný preparát. Podporuje odpařování a vnáší do rostliny hodně světla. Z toho vyplývají jasná pravidla:

• Ne na rostliny, které se kvůli suchu, horku nebo chladu zastavily. Rostlina musí být schopná vodu, kterou odpaří, doplnit. Kde se dá zalévat, zalije se předem.
• Za sucha jde napřed roháček. Wistinghausenovi se osvědčilo stříkat večer roháček a druhý den ráno křemenáček, aby se podpořil růst.
• Ne na příliš mladé nebo příliš slabé rostliny. Plochy s úplně mladými výsevy se vynechají nebo zakryjí.
• Ne do otevřených květů ovocných stromů, révy a většiny zelenin, kromě trvale kvetoucích výše.
• Ne příliš pozdě ráno. Na slunci pozdního dopoledne může mlha na listech pálit. Za velkého horka se stříká těsně před východem slunce.
• Ne dvakrát během několika hodin.

A když už to jednou bylo moc? Pokud postřik křemenáčkem v nevhodnou dobu zbrzdil růst, postříká se roháček v obvyklém množství na listy. Podle Massona to blokádu uvolní.

Vyrobit sám, nebo koupit

Pro vlastní výrobu potřebuješ pár pěkných horských křišťálů, železný hmoždíř, silnou skleněnou desku, dobrý respirátor, dva až tři kravské rohy a slunné místo pro jámu. Mletí zabere několik zimních večerů. Zakopání a vyzvednutí jsou hotové za hodinu. Protože jeden roh vystačí na mnoho hektarů, je křemenáček preparát, se kterým se začátek vlastní výroby vyplatí nejvíc. Mnoho kroužků pro preparáty mele a plní společně.

Kdo nevyrábí sám, koupí ho hotový. Präparatekiste vede křemenáček jako samostatný preparát, volně na gramy pro větší podniky a v sadě polních postřikových preparátů spolu s roháčkem a kravincovým preparátem.

Časté otázky

Co je křemenáček?

Polní postřikový preparát 501: jemně namletý křemen nebo horský křišťál, který zraje v kravském rohu přes léto v půdě. Rozmíchá se ve vodě a brzy ráno se jako jemná mlha rozstříká na zelené rostliny.

K čemu se křemenáček používá?

Biodynamika ho používá k posílení vztahu rostliny ke světlu, k uspořádání růstu a k podpoře zrání, chuti, skladovatelnosti a odolnosti. Je protipólem roháčku, který pracuje v půdě a u kořene.

Z čeho se křemenáček skládá?

Z křemene s podílem oxidu křemičitého nad 98 procent, většinou z horského křišťálu. Steiner jmenuje také křemík a draselný živec ortoklas.

Kdy se křemenáček vyrábí?

Mouka se mele v zimě, mezi Velikonocemi a Letnicemi se plní do rohu a zakopává, na podzim, mezi koncem září a začátkem listopadu, se znovu vykopává.

Kolik křemenáčku potřebuji?

Čtyři gramy ve 40 až 60 litrech vody na hektar, na zahradě asi čtvrt gramu v pěti až deseti litrech až pro 1 000 metrů čtverečních.

Kdy křemenáček stříkám?

Brzy ráno po východu slunce, pokud možno před osmou hodinou, při nejvýše 22 stupních, na zelený porost v růstu. Se začátkem zrání odpoledne. Kořenovou zeleninu dva až tři týdny před sklizní večer.

Nejdřív roháček, nebo křemenáček?

Nejdřív roháček. Křemenáček následuje o několik dní až dva týdny později, když je porost zelený a roste. Na travních porostech je mezi nimi osm až deset dní.

Jak dlouho se musí křemenáček míchat?

Hodinu, pak se hned aplikuje, nejpozději po třech hodinách.

Kolikrát za rok?

Nejméně jednou na všech plodinách, tak to vyžaduje směrnice Demeter. Obvyklé jsou dva postřiky, na zahradě tři až čtyři. Pro zdraví listů existuje rytmický postřik ve třech dnech po sobě.

Smím křemenáček stříkat za sucha?

Ne na rostliny, které trpí suchem nebo se zastavily. Kde to jde, nejdřív zalít. Osvědčené je pořadí roháček večer, křemenáček druhý den ráno.

Smím stříkat do květu?

U ovocných stromů, révy a většiny zelenin ne. Rajčata, jahody a tykvovité to snesou.

Jak křemenáček skladovat?

V rohu nebo ve sklenici, ne vzduchotěsně uzavřený, na světlém místě s ranním sluncem, daleko od kabelů a rádiových přístrojů. Čas od času zatřást. Tak vydrží několik let.

Proč potřebuji při mletí respirátor?

Jemný křemenný prach proniká do plic a může vyvolat silikózu. Respirátor třídy FFP2 nebo FFP3 je při drcení povinný.

Mohu použít rohy od roháčku na křemenáček?

Steiner to dovolil. Většina výrobců přesto na křemenáček používá vlastní, nové rohy, protože použité rohy od roháčku se zevnitř skoro nedají vyčistit beze zbytku.

Prameny

• Rudolf Steiner: Geisteswissenschaftliche Grundlagen zum Gedeihen der Landwirtschaft (Zemědělský kurz), GA 327, 4. přednáška a odpovědi na otázky; citováno podle Stappunga, kapitoly 4.2 a 4.5.
• Christian von Wistinghausen, Wolfgang Scheibe, Eckard von Wistinghausen, Uli Johannes König: Anleitung zur Herstellung der biologisch-dynamischen Feldspritz- und Düngerpräparate, oddíl „Hornkiesel-Präparat (501)“, s. 25–28, „Aufbereitung und Lagerung“, s. 73–74, „Bedarfsmengen“, s. 76.
• Titíž: Anwendung der biologisch-dynamischen Feldspritz- und Düngerpräparate, kapitola 2 „Die Feldspritzpräparate“, 2.2 „Hornkiesel“, s. 15–20, kapitola 4 „Aufbewahrung“, s. 45–46.
• Pierre a Vincent Massonovi: Landwirtschaft, Garten- und Weinbau biodynamisch (2015), kapitola „Hornkiesel (501)“, s. 35–42.
• Walter Stappung: Die Düngerpräparate Rudolf Steiners. Herstellung und Anwendung, kapitola 4 (výroba křemenáčku) a kapitola 14 (použití roháčku a křemenáčku), v nich Georg Merckens (1982), Maria Lohrmann (1932), Charlie Sievers (1986), Bernd Schimmele (1980), Immanuel Voegele (1930), Matthias Thun (2001), Maria Thun (1994, s. 116), Franz Dreidax (1930).
• Demeter e. V.: Richtlinien Erzeugung und Verarbeitung 2026, kapitola II.2.4.